Ahoj, jmenuji se Tomáš Elner.
Je tomu už dlouhých 26 let, co jsem poprvé slyšel jméno Jiří Kajínek, a to v souvislosti s jeho legendárním útěkem z věznice Mírov. Jelikož tehdejší mámin přítel pracoval na Mírově, do dnes si pamatuji, jak nám doma zazvonil telefon a kvůli této mimořádné situaci musel neplánovaně odjet do práce. Mírov mám od svého bydliště vzdálen cca 10 minut autem a díky pracovní pozici tehdejšího mámina přítele, jsem měl veškeré informace z první ruky. Bylo mi tehdy jedenáct let, ale Jirkův případ byl po dlouhou dobu natolik medializován, že jsem se o něj začal zajímat víc a víc do hloubky.
Prakticky ihned po Jirkově útěku, začala televize vysílat jednu reportáž za druhou a celá Republika tehdy doslova žila Kajínkem. Čím více reportáží se v televizi objevilo, tím více lidí začalo cítit jakési pochybnosti a nesrovnalosti v této kauze. Jelikož jsem člověk, který bytostně nesnáší nespravedlnost, díky tomu jsem tuto kauzu pomalu začal studovat do nejmenších detailů.
Čím více jsem o tomto případu věděl, tím větší pochybnosti ve mě zanechával. Tou největší pochybností z těch mnoha, které se v tomto případu objevují, je pro mě do dnes to, jak je možné, že se mohou ze spisu ztratit zapečetěné důkazy (v tomto případě nedopalky z místa činu), které by jednoduše pomocí DNA odhalily pachatele, popřípadě prokázali Jirkovu vinu či nevinu. Později se něco podobného stalo i v kauze Kramný, kdy se po vyžádání vzorků řezů srdcí, nejlepšími odborníky na kardiologii, tyto vzorky náhle ztratily.
Je to vždy v takto závažných kauzách náhoda, nebo se jen někdo snaží zamést stopy a zničit důkazy, které by jasně prokázaly, že vše může být úplně jinak? Vraťme se ale zpět k Jiřímu.
V průběhu následujících let po jeho útěku, následném dopadení a znovu uvěznění, vznikaly další reportáže, různé spolky, petice, snahy o obnovu procesu, či snahy o udělení milosti prezidenta, kde dokonce tři ministři spravedlnosti podali v tomto případu stížnost, pro porušení zákona a stáli na straně Jiřího. Nic z toho nebylo po dlouhé roky platné, až do doby než přišel na hrad Miloš Zeman, který mu jak sám Jirka říká, zachránil život.
Během této doby jsem se rozhodl Jirku kontaktovat a napsal mu dopis do věznice v Karviné.
Psal se rok 2010 a Já ani Jirka jsme tehdy ještě netušili, jestli se někdy vůbec osobně setkáme.
Jelikož jsme měli společný koníček rybaření, pamatuji si, že jsem tento dopis psal u nahozených prutů a samozřejmě se v něm psalo i o našem společném koníčku. Během pár dnů jsem měl ve schránce dopis s razítkem Karvinské pošty a bylo mi jasné, že naše první konverzace právě začala. Asi dva dny mi trvalo rozluštit Jirkovo ,,doktorské“ písmo, ale měl jsem radost, že jsme byli po dlouhých deseti letech konečně v kontaktu. Jirka v dopise zavzpomínal na své rybářské dětství, které také často trávil u vody, jelikož jeho táta zastával funkci porybného, díky čemuž se Jirka k rybařině dostal.
Ve stejném roce tehdy vyšel film KAJÍNEK, který opět rozpoutal vlnu pochybností a další vlnu podpory pro Jirku.
Dle mého byl tento rok pro Jirku ,,zlomovým“ a ve vzduchu začala být cítit jakási šance, že se jednou z vězení opravdu dostane.
Toto přišlo o sedm let později, kdy jako jediný sebral odvahu Miloš Zeman a po důkladném seznámení s celým případem, udělil Jirkovi milost prezidenta. Měl jsem tehdy obrovskou radost a věděl jsem, že se s Jirkou dřív nebo později osobně setkáme. V prvních měsících byl o Jirku obrovský zájem ze strany médií, a tak jsem trpělivě vyčkával, až se situace trošičku uklidní a po cca půl roce, jsem se rozhodl přesně na štědrý den 24.12.2017 vyrazit do Brna a Jirku navštívit.
O to šílenější bylo to, že Jirka o tom neměl ani ponětí a jediné co jsem znal, byla jeho adresa bydliště. Netušil jsem zda toto první setkání opravdu proběhne a konečně se po tolika letech osobně potkáme, ale ve svém životě jsem svých snů vždy dosáhl pouze tak, že jsem udělal maximum co bylo v mých silách a v tomto případě jsem ani na chvíli neváhal obětovat (možná zbytečnou) cestu, do 120km vzdáleného Brna.
Štědrý den jsem si vybral záměrně, aby v případě, že by jsme se opravdu potkali, byl tento den něčím výjimečný a ani jeden z nás na toto setkání nikdy nezapomněl.
A pak se stalo přesně to, co se mi v těchto situacích, kdy si v životě něco moc přeji, stává celý život.
Jakoby za odměnu mi ten nahoře pošle přesně to, pro co si jdu těch dlouhých 17 let.
Po příjezdu na Jirkovu adresu a vystoupení z auta, jde po chodníku pán, který právě venčí psa a když přijde blíž, nevěřím svým očím. V tu chvíli padá 17 let dlouhá doba, co jsem poprvé uslyšel jméno Jiří Kajínek a teď stojíme vedle sebe.
Jelikož jsem Jirku trošičku zaskočil, nechtěl jsem ho příliš dlouho zdržovat a pouze v rychlosti jsem mu odvyprávěl celý můj příběh. Jirka z počátku nechtěl věřit tomu, že jsem pouze ,,na otočku“ vyrazil na štědrý den do Brna, 120km autem jen proto, abych ho mohl pozdravit a ještě k tomu ,,na náhodu“ bez předchozí domluvy.
Takto přesně ale vznikají ty silné příběhy, které napíše pouze sám život, a na které se nezapomíná.
V dnešní době jsme s Jirkou kamarádi, kteří se pravidelně potkávají u pokerových stolů, občas spolu zajdou na ryby, občas na oběd, nebo si jen tak zavolají, aby se zeptali jeden druhého, jak se daří.
Jsem moc rád, že Jirkův příběh konečně zažívá tu světlou stránku, kterou si po tolika letech nespravedlností zasloužil a přeji mu v životě jen to nejlepší.
PS: Občas slýchávám, že lidé jako já z Jirky dělají celebritu a neuvědomují si, že je to pravomocně odsouzený vrah, zloděj a člověk, který mnoha lidem zničil život. Ujišťuji vás, že se pletete!
Myslím si, že za své OPRAVDOVÉ činy týkající se krádeží, staré více než 30let, si Jirka odseděl své, mnohokrát se za ně omluvil a už více jak 8 let od svého propuštění, dokazuje každým dnem všem, že vede spořádaný, slušný život, miluje zvířata, nekouří, nepije alkohol a raduje se s každého dne na svobodě. Důkazem toho, že veškeré posudky a popisky na jeho osobu z dob před jeho propuštěním byly mylné, jsou tisíce fanoušků, příznivců a obyčejných lidí, kteří cítí, že je Jirka úplně jiný člověk než se psalo v těchto posudcích. Dávají mu to najevo dnes a denně, kde ho zastavují na ulicích, aby se s ním mohli vyfotit, vzít si podpis, nebo mu jen tak potřást rukou. Dokonce sama Eva Jandová (vdova po zavražděném) manželovi Štefanu Jandovi v Jiřího kauze (za kterou dostal doživotí), napsala v roce 2014 knihu s názvem ,,MÉHO MANŽELA NEZASTŘELIL KAJÍNEK“.
Myslím si, že mnoho těch opravdových celebrit, by si z něj mohlo vzít příklad.
Na základě vašeho všudy přítomného zájmu o Jirkovu osobu, jsme se rozhodli vytvořit oficiální merch a celkově eshop, kde si můžete zakoupit různé předměty, od oblečení, přes různé doplňky a podpořit tak naši myšlenku šíření odkazu člověka, který se nevzdal bojovat za pravdu a nakonec zvítězil!
#JIRIKAJINEKOFFICIAL